Památník Terezín, to není jenom Malá pevnost, nýbrž i samotné město - Terezínské ghetto, které sloužilo jako shromaždiště židů. Nejenom, že v Terezíně sám žiji, ale také neustále pátrám po nových informacích. Nabízím Vám tak nezapomenutelný zážitek v podobě několikahodinové prohlídky míst, kam se běžný návštěvník jen tak nepodívá a podám Vám informace, které podtrhují autentičnost tohoto místa a jeho minulosti.
Další věc, kterou Vám rád zprostředkuji při Vaší návštěvě, je výstava Terezínské půdy s výkladem o židovských tradicích, zvycích a základní informace o židovském ghettu. Poslechněte si příběhy, ze kterých mrazí. Podívejte se na jedinečné místo, které není běžnou zastávkou většiny průvodců. Nedávno se mi také podařilo návázat kontakt s dětmi lidí, kteří na této půdě žili a poskytly mi informace z úplně jiného úhlu.
Celodenní prohlídka terezínskeho židovského ghetta...
Celodenní prohlídka pražského ghetta se všemi synagogami...

Celodenní prohlídka od Václavského náměstí až do Pražský hrad s místními legendami, pověstmi, kostely, Karlovým mostem atd..

NABÍDKA A CENÍK

Lexikon osob spojených s terezínským ghettem

a

Hans Günther Adler

Hans Günther Adler (2. července 1910 Praha  21. srpna 1988 Londýn) byl německy píšící beletrista a vědec. Stal se známým především díky svým historickým, sociologickým, psychologickým či filozofickým studiím o životě v terezínském ghettu. Je autorem trilogie„Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství“, spisu o životě v ghettu Terezín.

Dětství prožil převážně v Praze, kde studoval muzikologii. Po ukončení univerzitních studií pracoval v pražské Uranii. Koncem 30. let žil krátkodobě v Itálii a uvažoval o emigraci do Jižní Ameriky. Do Terezína byl deportován se svojí první ženou ženou Gertrudou Klepetarovou, s níž se seznámil po té, co se vrátil z Itálie, a jejími rodiči v únoru 1942 (Adlerův otec byl deportován se svou druhou ženou do Lodže, duševně nemocná Adlerova matka přišla to Terezína s transportem psychicky postižených). V Terezíně cílevědomě sbíral materiál pro případné vědecké dílo, zároveň nepřestával být umělcem (psal básně). Adler byl v roce 1944 deportován do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Zde zahynula jeho žena, on byl však transportován dál do pobočných táborů Buchenwaldu (Niederorschel a Langenstein-Zwieberge), kde byl v dubnu 1945 osvobozen. Nikdo jiný z rodiny Adlerů nepřežil válku.

Po osvobození se vrátil do Prahy. Změnil si jméno z Hans Günther Adler na H.G. Adler. Hans Günther byl totiž za války vysoce postavený důstojník SS, vedoucí pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví (zástupce Adolfa Eichmanna v Protektorátu Čechy a Morava). Adler nějakou dobu spolupracoval s Přemyslem Pitterem na jeho akci Zámky a působil jako vychovatel opuštěných dětí, které přežily holokaust. Angažoval se také při obnově pražského Židovského muzea.

Adler však záhy pochopil, že v poválečném Československu není pro německy píšícího (ačkoliv česky hovořil plynule a znalost češtiny předvedl E. Canettimu, kterého provázel po Praze v roce 1937) autora mnoho místa. V únoru 1947 odjel na studijní pobyt do Londýna, kde se zasnoubil a poté oženil se svou druhou ženou Bettinou Grossovou. Zde žil až do své smrti jako spisovatel a vědec na volné noze. Za své práce získal několik ocenění (např. švýcarskou cenou Charlese Veillona za román Panorama) a v roce 1973 byl jmenován předsedou PEN klubu německy píšících autorů v cizině

Hans Günther, SS-Sturmbannführer (1906–1945)
Patřil mezi nejdůležitější spolupracovníky Adolfa Eichmanna v protektorátu. V letech 1939–1945
fakticky řídí Ústřednu pro židovské vystěhovalectví v Praze (od srpna 1942 přejmenovanou na
Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě). V Terezíně provádí časté
inspekce, současně je spoluodpovědný za popravy terezínských mužů v lednu a únoru 1942. Je
osobně přítomen při natáčení obou terezínských filmů. Dne 5. května 1945 je spolu se svým bratrem
Rolfem zajat v Hlásné Třebáni a zastřelen při pokusu o útěk.

Olaf Sigismund, SS-Hauptsturmführer (1909–1988)
Narodil se ve Výmaru v rodině gymnaziálního profesora a vyučil se fotografem ve Frankfurtu nad
Mohanem. V roce 1935 vstupuje do řad bezpečnostní služby (SD) a v rámci referátu pro lidovou
kulturu a umění úřadu III C 3 v Hlavním říšském bezpečnostním úřadě v Berlíně je pověřen
vybudováním filmové laboratoře. Od roku 1941 se jako kameraman stává reportérem válečného
zpravodajství na východní frontě. V listopadu 1942 se objevuje v Terezíně, kde na 16mm film
dokumentuje průběh natáčení prvního terezínského filmu. Poslední dny války ho zastihnou jako člena

komanda SS, jež 28. dubna 1945 zastřelí pět obyvatel bavorského městečka Altötting, kteří se chtěli
vzdát bez boje americké armádě. V roce 1950 je odsouzen k pěti letům vězení.

Irena Dodalová (1900–1989)
Narodila se v rodině učitele židovského náboženství v Praze. V druhé polovině třicátých let společně
s Karlem Dodalem zakládá IRE-film, první český filmový ateliér specializovaný na animovaný film. Po
neúspěšném pokusu o emigraci za manželem do USA je na základě udání zatčena, vyšetřována a
posléze i se svou matkou v červnu 1942 zařazena do transportu do Terezína. Někdy koncem srpna či
v září téhož roku zde dostává rozkaz zpracovat synopsi pro dokumentární film o ghettu. Nezkrášlené
svědectví, které s dalšími vězni vytvoří, Berlín odmítne a zadá vytvoření nového scénáře. Dodalová je
pověřena, aby pod dohledem SS-Obersturmführera Herberta Otta vedla natáčení a aby film také

sestříhala. Při tvorbě servisní kopie vynese z kanceláře tajně krabice s výstřižky z filmu, které ukryje v
ghettu. Po válce odchází za manželem do New Yorku. Po tříletém pobytu v USA přesídlí do Argentiny,
kde pracuje jako filmová režisérka a divadelní pedagožka.

Kurt Gerron, vl. jménem Gerson (1897–1944)
Slavný německý herec a režisér se narodil v rodině bohatého berlínského cukráře. Vystuduje
medicínu, věnuje se ale herectví, když vystupuje hlavně v kabaretech a revue. Žebrácká opera a její
vstupní píseň Mackie Messer se v jeho podání stává hitem sezóny roku 1928. O dva roky později se

jeho partnerkou ve slavném filmu Modrý anděl stává Marlene Dietrichová. V září 1943 je Gerron

spolu s rodinou deportován na shromaždiště v amsterodamském divadle Joodsche Schouwburg,
odkud přijíždí 26. února 1944 do Terezína. Jako známá osobnost se začleňuje do skupiny tzv.
prominentů a aktivně zapojuje se do kulturního života v ghettu. Nacisté využívají jeho jména pro
plánovaný druhý terezínský film. Byť v roli režiséra, může Gerron postupem času stále méně
ovlivňovat podobu filmu, nemá dokonce možnost vidět jediný natočený záběr. Po ukončení vlastních
natáčecích prací je 28. října 1944 stejně jako mnozí další aktéři filmování zařazen do transportu, který
končí v plynových komorách vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.

Ivan Vojtěch Frič (1922–2001)
Syn známého etnografa získává po studiích grafické školy v Praze nejprve praxi ve fotoateliéru v Praze
a poté ve Zlíně. Na podzim roku 1941 přechází do pražské Aktuality jako střihač a ve volném čase má
povoleno pracovat jako kameraman. Na konci roku 1943 je vybrán do skupiny pro natáčení v
Terezíně. Během filmování příjezdu holandského transportu v lednu 1944 se mu podaří natočit
některé záběry mimo dohled SS a výstřižky z natočeného materiálu tajně vynést. Další výstřižky zajistí
na jaře 1945, když pracuje na filmu Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území jako
střihač. Po válce působí jako kameraman zpravodajského filmu a řadu let je zaměstnancem
Československého armádního filmu.

Benjamin Murmelstein (1905–1989)
Absolvent filozofie a semitských jazyků na vídeňské univerzitě působí od roku 1931 jako rabín
židovské náboženské obce ve Vídni a věnuje se pedagogické a vědecké práci. Koncem ledna 1943 je
deportován do Terezína, kde se stává druhým zástupcem židovského staršího. Po zavraždění Paula
Eppsteina v září 1944 v Malé pevnosti Terezín přebírá vedení rady starších. V rámci svého postavení
je jediným vězněm, který se 16. dubna 1945 v Terezíně zúčastní projekce druhého terezínského filmu.

 Karel Ančerl - národní umělec 

(11. dubna 1908 Tučapy (okres Tábor) – 3. července 1973 Toronto), byl československý dirigent. Nahrávky jeho zpracování děl Dvořákových, Janáčkových, Stravinského, Schönberga, Bartóka, Prokofjeva, Martinů či Kabeláčedodnes ceněny.

Narodil se v židovské rodině vyrábějící lihoviny. Studoval skladbu u Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka a hru na bicí nástroje. Velký význam pro jeho uměleckou kariéru mělo i studium mikrointervalové hudby u Aloise Háby, ale zejména pravidelná účast na zkouškách České filharmonie, kde mohl sledovat práci Václava Talicha.

Poprvé vystoupil za dirigentský pult v roce 1930, kdy jako své absolventské vystoupení provedl vlastní symfoniettu. Již tehdy prokázal mimořádnou erudici a zralost. Záhy na sebe upozornil i v cizině, když v Mnichově připravil vzorně pro H. Scherchena Hábovu operu Matka, kterou o šestnáct let později uvedl sám v Praze. Na festivalech Společnosti pro soudobou hudbu ve Vídni (1932) a v Amsterdamu (1933) sklidil vynikající kritiky, ale v rozhlase, kam posléze nastoupil, mu ze začátku byla svěřována jen práce režisérská a záskoky v nouzi. Jeden z nich, když ze dne na den převzal dirigování neobyčejně obtížné 3. symfonie Sergeje Prokofjeva, vzbudil všeobecné uznání a vynesl mu pozvání k České filharmonii i na další mezinárodní festival moderní hudby do Barcelony. Stál na prahu velké umělecké kariéry, když do jeho života zasáhla válka. Po obsazení republiky byl propuštěn, pracoval jako lesní dělník poblíž svého rodiště. Gestapem byl uvězněn v Táboře a pak pracoval jako dělník firmy Teerag v Soběslavi. 12.11.1942 byl i s manželkou deportován do Terezína, kde se podílel na hudebních aktivitách, a po dvou letech byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde přišel o rodinu.[zdroj?] Na přelomu zimy a jara roku 1945 absolvoval pochod smrti, který prošel také městem Frýdlant na severu České republiky.[1]

Po skončení války byl nejprve ředitelem nově budované Opery 5. května, poté opět zaměstnancem Československého rozhlasu, tentokrát jako šéfdirigent Symfonického orchestru.

Vrcholné období jeho umělecké činnosti začalo v roce 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie, kterou řídil plných osmnáct let a přivedl ji ke světovému jménu. Ančerl rozšířil její repertoár hlavně o díla klasiků 20. století - Schönberga, Bartóka, Stravinského, Prokofjeva, Brittena a dalších. Věnoval se také dílu Bohuslava Martinů i soudobých českých skladatelů, kteří v tehdejších podmínkách neměli na růžích ustláno. Uvedl Českou filharmonii do světa velkým zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Indie a Japonska (1959)[2] později i do USA a Kanady, koncertoval s ní v řadě evropských zemí a sám byl stále častěji zván jako uznávaný dirigent k nejpřednějším světovým orchestrům. Prohlížíme-li programy těchto vystoupení, neujde nám, že vždy zařazoval i skladby českých autorů a sloužil propagaci české hudby.

Zdokonalení techniky hudebního záznamu a s tím související rozšíření nahrávací činnosti orchestru znamenalo pro něho cestu k nehynoucí slávě. Záhy se jeho nahrávky dočkaly i ocenění prestižními mezinárodními gramofonovými cenami; v reedicích na CD stále oslňují svou technickou dokonalostí a nádhernou zvukovostí.

Není sporu o tom, že jeho zásluhou se Česká filharmonie zařadila do úzké špičky nejlepších světových symfonických orchestrů a z jejího umění se stal prvotřídní vývozní artikl. O to bolestněji orchestr prožíval, když se jeho šéfdirigent rozhodl po událostech v roce 1968 pro emigraci. Řídil sice ještě v následujícím roce dva koncerty na festivalu pražské jaro (tím dosáhl celkový počet jeho koncertů s Českou filharmonií čísla 766), ale potom se již nevrátil. Stal se šéfdirigentem symfonického orchestru v kanadském Torontu, zajížděl jako vyhledávaný a všeobecně vážený umělec i k jiným americkým orchestrům a stále ve světě prosazoval českou klasickou i moderní hudbu. Se zpožděním se však na jeho zdraví projevily útrapy z války, přidružily se i rodinné starosti, takže se ze života ve svobodné společnosti dlouho netěšil a již 3. července 1973 zemřel. Po letech byly jeho ostatky převezeny do vlasti a uloženy na „Slavíně“- Vyšehradském hřbitověv Praze. V roce, kdy si hudební svět připomínal Ančerlovo 90.výročí narození a 25. výročí úmrtí, byla dne 6. 9. 1998 v Tučapech na budově radnice slavnému rodákovi odhalena pamětní deska. 23. června 2018 mu byla v Tučapech, před jeho rodným domem, odhalena busta. Slavnosti se zúčastnila i velvyslankyně Kanady.

Co se týče rodinného života, po válce, kdy přišel o manželku a malého syna, se Karel Ančerl podruhé oženil s Hanou Glücklichovou, s níž měl dva syny: Jiřího (* 1946), jehož první manželkou byla konzervatoristka Jindřiška Havlů, a Ivana (* 1948), jenž se v kanadské emigraci oženil s Jette Henriksen. Syn Jiří se ještě v Kanadě rozvedl a později měl, již po návratu do Čech, s novou družkou dvě dcery; zemřel v roce 2000. Druhý syn Ivan, jenž zemřel o několik let dříve v Kanadě, po sobě zanechal syna Nicholase (*1978). Sestřenice Karla Ančerla Markéta Ančerlová žila na Vyšehradě až do své smrti a měla též velký hudební talent, ale po zklamání v 50. letech a po sebevraždě její dcery Markéty (17 let) se odebrala do ústraní, kde se živila jako soukromá učitelka hry na klavír až do své smrti.

Jiří Brady

Jiří Brady se narodil do židovské rodiny Markéty a Karla Bradyových. Měl o tři roky mladší sestru Hanu Bradyovou (1931–1944). V roce 1941 byla jejich matka zatčena gestapem a deportována do Ravensbrücku. V září téhož roku byl zatčen i jejich otec, který byl poslán do Osvětimi, kde v červenci 1942 zahynul. Sourozenci zůstali nakrátko u své tety a strýce (který byl katolík), deportováni byli v květnu 1942 do Terezína. Brady byl v Terezíně na pokoji číslo 1 v objektu L 417, kde byl vydáván časopis Vedem, do kterého občas psal články, a pracoval zde jako instalatér. Sourozenci žili v Terezíně až do podzimu 1944, kdy byli rozděleni a deportováni do koncentračního tábora Auschwitz. Brady byl odvezen 27. září společně s Petrem Ginzem. Hana byla deportována 23. října 1944 a brzy poté zemřela v plynové komoře. Brady byl převezen do pobočného tábora Gliwice, kde pracoval na opravách železničních vozů, odtud dále do Blechhammeru. V lednu 1945 se mu podařilo během pochodu smrti uprchnout. Zůstal na cestě až do května toho roku, kdy se dostal k příbuzným v Novém Městě na Moravě, od kterých se dozvěděl, že jeho rodiče zahynuli.

V roce 1949 využil oficiální možnosti vycestovat do Izraele. Tam však neměl zájem odjet, chtěl cestovat a poznávat svět, proto vystoupil z vlaku ve Vídni. Později, a to v roce 1951, zakotvil v Kanadě. Pomáhal zde dalším emigrantům, s jedním z nich založil úspěšnou instalatérskou firmu. Obhajoval také lidská práva a vydával svědectví o hrůzách holokaustu. V roce 1990 zorganizoval sbírku pro Lidové noviny na koupi nových tiskařských strojů (vybralo se zhruba 100 000 dolarů). V roce 1995 pomohl, aby v USA vyšla kniha Marie Rút Křížkové, Kurta Jiřího Kotouče a Zdeňka Ornesta Je mojí vlastí hradba ghett? (v anglickém překladu We Are Children. Just the Same: Vedem, the Secret Magazine by the Boys of Terezín).

Jiří Brady vystoupil v dokumentárním filmu Hanin kufřík z roku 2009, který pojednává o jeho sestře Haně. V roce 2012 vystoupil v dokumentárním filmu o Petru Ginzovi Poslední let Petra Ginze.

Termíny dalších prohlídek

8.12.2018 Legendy starého města pražského pro děti

250px-Vysoká_synagoga_za_šera
Další celodenní prohlídku začneme na Staroměstkém náměstí, poté se vydáme do oblasti…
VÍCE

5.1. 2019 Celodenní prohlídka Malé pevnosti - věznice gestapa

IMG_0802
Bude se jednat o podrobnou prohlídku bývalé pobočky pražského gestapa ve všemi výstavami a kinemProgram:10:hod -…
VÍCE

15.12. 2018 Celodenní prohlídka terezínského židovského ghetta

IMG_0776
pro velký zájem další termín !!! Celodenní prohlídka terezínského židovského ghetta…
VÍCE

16.2.2019 Komentovaná prohlídka terezínské bastionové pevnosti

IMG_0561
Celodenní komentovaná prohlídka barokní pevnosti z 18. století z hlediska stavitelství a funkčnosti s expertem na tuto…
VÍCE

9.3.2019 - Osvětim - Birkenau

birkenau
9.3.2019 bude Den památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. V sobotu 9.3. 2019 bude z…
VÍCE