Proč právě do Terezína?

Proč právě do Terezína? Stále se mě žáci ptají…

Byl Terezín koncentrační tábor? Byla Malá pevnost koncentrační tábor? Byla horší Osvětim? Nechal Hitler postavit Terezín? Terezín má podzemní chodby? Žije tam vůbec někdo? Co znamená slovo „synagoga“? Je opravdu prohlídka Terezína více než na hodinu? Žili umělci v ghettu? ...

... na tyto a další otázky Vám rád odpovím a dozvíte se i mnohem více. Prohlídka celého Terezína je v ideálním případě na několik dní …

Jsou zde dvě muzea prezentující historii Terezína jako pevnosti, která měla za úkol zpomalit nebo úplně zabránit průniku nepřátel. Za krásného počasí se prochází obrovskými vodními kanály, částmi pevnosti, kde měly kanóny střílet na nepřítele, vodní vlny, minové chodby, atd. ... Je toho opravdu mnoho.

Bohužel sposta lidí netuší, že Terezín toho nabízí z historie mnohem více.  Je to ideální místo pro školní skupiny, které se mohou zaměřit na různá témata, která se dají mezi sebou kombinovat. Od prohlídky zmiňované pevnosti z 18. století, tak několika hodinovou prohlídku po pobočce pražského gestapa, kde bylim vězněni političtí vězni a odpůrci hitlerovského režimu za 2. světové války (Malá pevnost).  

Dále se zde nabízejí témata jako historie židovského národa, jejich tradice a proč jsou po celá tisíciletí společností neoblíbení? Proč se zřizovaly koncentrační a vyhlazovací tábory jako Osvětim? Co je to kolumbárium?  Jsou vůbec dnes dodržovány židovské svátky a tradice? Proč se dávají na židovském hřbitově na hroby kamínky?

V rámci prohlídky si v Terezíně projdeme zajímavé výstavy - Terezínská půda, Centrum studií genocid, Dívky z pokoje 28, Klub vojenské histore.

Školám a jejich velkému zájmu o toto téma rád poskytnu přednášku, která předchází celodenní prohlídce.

Práce v terezíském ghettu:

Všichni vězni v ghettu Theresienstadt museli pracovat. Izolované od práce byly jen celebrity nebo nemocní. O organizaci a rozdělení se postarala část Rady starších.

Charlotte Guthmann-Opfermann uvádí:

„Na začátku byli všichni přiřazeni k pracovní skupině, k čištění nebo jiné opakované skupinové práci. Pokud bychom měli být zahrnuti do pracovního programu, měli bychom mít oči a uši otevřené pro možnosti, které mají co do činění s jídlem nebo s administrací. Většinu těchto služeb drželi vězni, kteří byli v Terezíně po dlouhou dobu. Tito lidé přežili nejhorší časy a pomohli si navzájem nebo osobním známým dělat „lepší“ nebo méně nebezpečnou práci.

Práce např. na pile byla nebezpečná. Tam byly uloženy postele a lavičky. Stroje nebyly v nejlepším stavu a noví pracovníci nebyli dobře vyškoleni a často neplnili svou funkci. Jeden z mých sousedů tam pracoval později a řekl mi, že našel několik prstů vedle pily při výměně směny. Nikdo mu to nevysvětlil. Pravděpodobně měl kolega v předchozí směně kolizi. Život však byl tak bezcenný, že tomu nikdo nevěnoval žádnou pozornost.

Práce v továrně na slídu měla něco společného s válečnými přípravami. Člověk se zabýval azbestem a jinými škodlivými materiály. Tato práce byla „nezdravá“, riskovali rakovinu a další nemoci, ale jeden dostal za to větší poměr chleba. Rakovina později v životě nebo jiné nemoci nebyly pro nás tak děsivé jako probíhající transporty, protože nikdo z nás nedoufal, že později nezažiji dospělý věk. Takže jsem už riskoval jakékoli nemoci v (nikdy nezažívané) budoucnosti výměnou za trochu více chleba v současnosti, protože každodenní hlad bolí více než strach z pozdější nemoci. (...)

Zemědělská práce byla „dobrá“. Někdy se dalo ukrást okurky, fazole nebo brambory. Když se však pracovní skupiny pohybovali dovnitř a ven, byly pracovní sloupy přísně kontrolovány strážcem tábora u brány tábora, a pokud byly chyceny s  bramborami nebo řepou, byly přísně potrestány.

Pracovní místa nebo obytná část byla neustále propouštěna častými transproty, nemocí nebo smrtí jiných vězňů. Eugenie vysvětlil, proč je třeba hledat tyto práce. Byl to jediný způsob, jak usnadnit si život na určitým ospravedlněním doufat, že přežijeme tento těžký čas. (...)

Odpoledne jsem se hlásil pracovní posce. Byl jsem přidělen k úklidovým pracím ve skupině domů, kde žili staří a lůžkoví vězni. Ale nemohli jsme správně vyčistit, protože - jako obvykle - nebyla voda. Zametli jsme chodby a pomohli lidem uklidit se v jejich pokojích. Bylo mi řečeno, abych se ráno na L 218 nahlásil hostelu pro mládež (vězňům mladším 18 let). Tam byla skupina domů přidělena jako bydlení pro mladé muže ve věku asi 12-18 let. Ve dvoře byla kancelář, která využila mládež v pracovních aplikačních programech tábora. “