Historie terezínského ghetta

VZNIK GHETTA

Ve druhé polovině roku 1941 vstoupilo „konečné řešení židovské otázky“, jak nacisté eufemisticky nazývali program likvidace evropských Židů, do závěrečné fáze. Započala jejich masová likvidace, nejprve na okupovaných územích tehdejšího Sovětského svazu. Provedením tohoto úkolu byly pověřeny SS a jim podřízené policejní složky. Koordinátorem se stal šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinhard Heydrich, který k tomu dne 31. července 1941 obdržel oficiální pověření od Hermanna Göringa, jako předsedy Ministerské rady pro obranu říše a Hitlerova zástupce. Hitler byl netrpělivý a žádal, aby co nejdříve byly zbaveny Židů Německo, Rakousko a Protektorát Čechy a Morava. Dne 27. září 1941 nastoupil Reinhard Heydrich do funkce zastupujícího říšského protektora. Znamenalo to i vystupňování protižidovských opatření a urychlení příprav k z hájení nové fáze „konečného řešení“ na území protektorátu.

Heydrich věnoval „konečnému řešení“ jednu z prvních porad svého nejužšího štábu dne 10. října 1941. Bylo na ní rozhodnuto, aby několik tisíc Židů z protektorátu bylo deportováno do ghett v Lodži a Minsku, další pak byli nejprve soustředěni v ghettu na území českých zemí. Za nejvhodnější místo pro tento účel byl označen Terezín. Toto rozhodnutí pak bylo definitivně potvrzeno na další poradě 17. října 1941. V Terezíně, kde před válkou žilo asi 3 500 civilních obyvatel a přibližně stejný počet vojáků, mělo být najednou umístěno 50 až 60 000 židovských vězňů. Za necelý rok počet vězněných tohoto čísla skutečně dosáhl.

Do příprav na zřízení ghetta v Terezíně se musela zapojit i Židovská náboženská obec v Praze. Nacisté v jejích řadách záměrně vyvolávali iluze o tom, že ghetto bude samosprávným územím, kde Židé budou moci v klidu žít a pracovat až do konce války. Měl tak být udržen klid mezi budoucími oběťmi genocidy a získán čas pro jejich plánovitou a postupnou likvidaci bez narušení života Protektorátu.

Dne 24. listopadu 1941 dorazila do Sudetských kasáren v Terezíně skupina 342 mladých židovských mužů, příslušníků tzv. komanda výstavby. Jejím úkolem bylo připravit další objekty ve městě pro přijet dalších transportů, které začaly do vznikajícího ghetta proudit od 30. listopadu 1941. Lidé zařazovaní do transportů dostávali obsílky a shromažďovali se na určených místech ve větších českých městech. Předtím museli odevzdat veškerý majetek a ponechat si maximálně 50 kg zavazadel. V několika dnech byly na shromaždištích vyřizovány administrativní záležitosti a poté odjížděly transporty do Terezína. Tam byli jejich příslušníci umisťováni na hromadné ubikace v těch nejprimitivnějších podmínkách. Zpočátku zůstávaly rodiny pohromadě, záhy však došlo k jejich rozdělení a oddělenému ubytování mužů, žen a dětí. To ještě stupňovalo psychický tlak na vězněné. Jen za první měsíc bylo do Terezína deportováno 7 350 Židů z protektorátu. Transporty přijížděly na nádraží v Bohušovicích nad Ohří, vzdálených asi 2,5 kilometru od Terezína. Odtud pokračovaly pěšky. Mnozí ze starých a nemocných vězňů cestu nepřežili.

Pánem nad životem a smrtí vězňů byla táborová komandantura SS v čele s táborovým velitelem. V této funkci se postupně vystřídali dr. Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm - všichni v hodnosti SS-Obersturmführer. Komandantura podléhala pražské Ústředně pro židovské vystěhovalectví. Ta byla v srpnu roku 1942 přejmenována na Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Tento název lépe, třebaže pokrytecky vystihoval funkci tohoto řídícího centra pro „konečné řešení židovské otázky“ v protektorátu. Příslušníci komandantury týrali vězně nepřímo prostřednictvím celého systému příkazů a zákazů, do detailů znepříjemňujících život vězňů, ale i přímo, zejména v pověstných bunkrech pod táborovou komandanturou, kde své oběti vyslýchali a mučili. V ghettu se také v lednu a únoru 1942 konaly dvě hromadné popravy. Oběšeni tehdy byli vězni, kteří se dopustili nicotných přestupků jako bylo nedovolené odeslání zprávy z ghetta či nepozdravení příslušníka SS. Ve snaze udržet klid v táboře a nevyprovokovat vzpouru vězněných postupovala komandantura později jinak. Potrestaní vězni byli odesíláni do nedaleké policejní věznice pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti. Tam bylo zacházení s židovskými vězni tak kruté, že se pro ně fakticky rovnala vyhlazovacímu táboru. Jinou cestou likvidace pak bylo zařazování vězňů do transportů na Východ s tzv. Weisungem (zvláštním nařízením), což většinou znamenalo pokyn k popravě dotyčného vězně okamžité poté, co transport dorazil na místo určení.

Historie terezínského ghetta

Pod vedením R.Heydricha, který se stal 27. září 1941 Říšským Protektorem po Konstantinu Neurathovi, se konala 10.10.1941 na Hradčanech konference, kde byli přítomní vysocí funkcionáří z řad SS jako Adolf Eichmann, K.H. Frank, šéf Gestapa Böhme.  Na této a na další konferenci dne 17.10. 1941 bylo rozhodnuto o funkci ghetta v Terezíně rozhodnuto. V těchto dvou konferenci bylo rozhodnuto bylo rozhodnuto o funkci Terezína jako "sběrný" a "průchozý mezizastávka" do vyhlazovacích táborů na Východě. 

SS ve funkci Terezína viděla mnoho výhod, které toto staré pevnostní město na řece Ohři mělo a sice: Pevnost byla přísně symetricky stavěna, dala se lehce kontrolovat a díky struktury pevnosti bylo pevností město zcela odříznuto od okolního světa. Další výhodou byly velké kasárny, kde se dalo ubytovat velké množství lidí. 

Na druhé straně Terezína, na Malé pevnosti, byla už od roku 1940 zřízena pobočka pražského gestapa. Kdyby se náhodou stala v ghettu nějaká vzpoura, jednotky SS by z Malé pevnosti zasáhly. Dále na druhé straně v Litoměřicích byly jednotky SS a skupiny wehrmachtu k dispozici. 

fotky na web

A protože nebylo prakticky možné z Malé pevnosti utéci a celé město obklopují hradby, které má k dispozici velké prázdné kasárny a nedaleko byla železniční trať, rozhdlo se, že se právě do města Terezín soustředí velké počty Židů, kteří budou poté evakuováni na východní území a pam decimováni. 

I. Terezín jako sběrný a průchozí tábor pro Židy

Transporty do Terezínského ghetta:

24.11.1941 byl z Prahy poslán první transport nazván "AK" - Aufbaukommando, ve kterém bylo 342 mužů, kteří měli za úkol připravit prázdné kasárny, do kterých se mělo v budoucnu ubytovat na 30 000 židů. Celkem z Čech a Moravy bylo do terezínského ghetta posláno 73 594 osob.

Od června 1942 začaly přicházet transporty z Německa a odtrženého pohraničí - 42 831 osob. Dále z Rakouska 15 274 osob. Jednalo se převážně o prominentní a zasloužitlé osoby. Od 22.4. 1943 transporty Židů z Nizozemska - 4 897 osob. Od 5.10. 1943 transproty se 466 Židy z Dánska. V prosinci 1944 transprot Židů ze Slovenska, postupně nadále přišlo 1 447 osob ze Slovenska. V březnu 1945 transprot 1 150 Židů z Maďarska. Celkem se do terezínského ghetta dostalo  139 667 Židů. Od 20.4.1945 přichod tzv. evakuačních transprotů z likvidovaných  táborů na území Německa a Polska s více než 15 000 vězni. 

Odchody transportů z Terezína:

V období od 9.1. 1942 do 28.10.1944 odjelo na Východ 61 transportů a dva transporty do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Bylo v nich na 87 000 vězňů. Nepřežilo je přes 83 000 osob - zahynuly v plynových komorách, hladem, nemocemi, vysilující prací nebo při pochodech smrti. 

Transportní vlny: 

9.1. - 13.6. 1942 - odjíždějí zejména protektorátní Židé do Rigy, Izbice, Varšavy, Majdanku a jiných míst. 

14.7. - 22.10.1942 - odchází zejména staří Židé z Německa, Rakouska a Protektorátu do Treblinky, a Malého Trostince. Celkem bylo do výše uvedených míst v Polsku a na území bývalého Sovětského svazu deportováno přes 42 000 osob. 

Od 26.10. do 1.12.1943 všechny transporty směřovaly do Osvětimi. Nastává sedmiměsíční pauza, kdy transporty na Východ neodjíždí. 

6.9. 1943 - 18.5. 1944 série sedmi transprotů do rodinného tábora v Osvětimi II - Březince (Auschwitz - Birkenau), tam odjelo 17 517 vězňů. Tento rodinný tábor byl připraven jako ukázkový pracovní tábor. 

Dva transproty do Bergen-Belsenu.

Likvidační transporty mezi 28.9. - 28.10. 1944 - do Osvětimi bylo deportováno 18 402 vězňů, v Terezíně zůstalo jen kolem 11 000 vězňů. 

II. Terezín - místo decimace vězňů

Z téměř 140 000 vězňů v Terezíně zemřelo 33 818, což byl prakticky každý čtvrtý. 

Záznamy o úmrtosti v jednotlivých letech:

1941 - 11 osob

1942 - 15 891 osob

1943 - 12 696 osob

1944 - 4 540 osob

1945 (do 9.5.) - 292 osob. 

Proč byla v ghettu tak vysoká úmrtnost?

Nepřipravenost německých a rakouských Židů na žití v takových podmínkách. Katastrofální ubytovací a hygienické podmínky v obrovských ubikacích. Na jednu osobu vycházelo 1,6 - 3 čtverečné metry plochy na žití. Na půdách živořilo v říjnu 1942 přes 6000 osob bez možností základní hygieny. 

Strava: Podvýživou trpěla v Terezíně většina vězňů. 

Zdravotní stav: Nejčastěji se projevovaly poruchy zařívání a průjmy - tvořila 28 % úmrtí. Dále dýchací nemoci a sešlost věkem. Dále vysoce narušená psychika všech vězňů - prostředí, nejistota, strach, hrozba transprotů...)

Zaznamenáno 430 pokusů o sebevraždu. Na konci války zemřelo v ghettu také  1 566 na tyfus. 

III. Propagandistická a alibistická funkce Terezína 

Již v roce 1942, kdy je Terezín přiřčena i role altrsghetta, je zřízena kavárna a několik obchodů. V roce 1943 po neúspěších a porážkách Německa sílí jeho snahy o uzavření separátního míru se západními spojenci. K tomu ovšem potřebovali zakrýt své zločiny, kterých se dopouštěli při vyvražďování Židů. Terezín se k tomu znamenitě hodil. Měl být prezentován jako normální židovské sídliště a popřít zvěsti o hormadné exterminaci Židů. 

Co bylo v Terezíně změněno?

  • 1.5. 1943 - ghetto bylo oficiálně přejmenováno na Židovské sídliště
  • 12.5. 1943 - vznikla Banka židovské samosprávy, byly vydány terezínské peníze. 
  • 28.6. 1943 - uskutečnila se návštěva Německého výboru Červeného kříže. 
  • Tolerována a podporována kulturní činnost vězňů. 
  • 28.7. 1943 - zavedeno civilní označení ulic namísto dosavadního značení L (lange) a Q (quer).
  • V prosinci 1943 oficiálně stanoveno tzv. zkrášlování města, které trvá ještě celou polovinu roku 1944. Samotné zkrášlování v některých směrech přispělo i ke zlepšení života vězňů. Kupř. byly zpřístupněny dosud zakázané zelené plochoy, umožněn sport, pořádány koncerty na náměstí, prodloužena doba vycházek po práci atd. 
  • Toto vše pomáhalo zastírat pravdu o vraždění na Východ, i to, že stejný osud byl předurčen všem terezínským vězňům. H. Himmler povolil v květnu 1944 návštěvu Terezína a jednoho pracovního táora na Východě zahraniční gelegaci. Návštěva se uskutečnila 23.6. 1944. Delegace, kterou tvořil zástupce MVČK a představitelé dánských úřadů, uvěřila všemu, co jí bylo řečeno a předvedeno. V závěru léta 1944 byl v Terezíně natočen propagandistický film. 

Privilegovaní

Správou ghetta Terezín nacistické vedení pověřilo židovskou samosprávu, která měla na starosti všechny oblasti života vězňů. Její součástí se stal i poměrně rozsáhlý byrokratický aparát. Nadřízeným orgánem samosprávy byla tzv. rada starších (Ältesternrat) a židovský vedoucí ghetta, tzv. židovský starší (Judenältester) se štábem svých blízkých spolupracovníků (tedy jakýmsi osobním sekretariátem). Je samozřejmé, že takto pověření židovští vězni provoz Terezína sice organizačně umožňovali, ale vůbec o něm v konečné instanc nerozhodovali, byli pouhým vykkonavatelem vůble a momentálních potřeb nacistického vedení tábora. Stali se však i součástí a předmětem mocenských bojů mezi jednotlivými složkami židovského referátu RSHA. Terezín se stal jediným koncentračním táborem ve výhradní kompetenci židovského referátu. RSHA. Nacistické vedení tábora bylo sice přímo podřízeno Ustředně pro židovské vystěhování, ale v konečné instanci spadalo právě pod berlínský RSHA. 

Mocenské boje mezi jednotlivými složkami mnohastupňového vedení ovlivňovaly a zásdně určovaly nejen vnitřní život v Terezíně, ale i jeho úlohu v rámci "konečného řešení židovské otázky" a nakonec, hlavně v posledních měsících trvání ghetta, i samostatnou jeho existenci. 

1.Lagerkommandatura

Tři velitelé ghetta, Siegried Seidl ( v podstatě od počátku do 30.7. 1943), Anton Burgen (30.7. 43 - 8.2. 1944) a Karl Rahm (8.2.- 5.5. 1945), všichni Rakušané, byli nakonec svým způsobem také jen "pěšáky" v tichém, neviditelném boji mezi Prahou a Berlínem, které mezi sebou soutěžili o rozhodující vliv v Terezíně. Tento skrytý konflikt probíhal od roku 1942 velmi intenzivně. Započal jako boj o to "kdo s kým", aby posléze, na jaře 1945, skončil jako boj "všech proti všem". 

S jistou nadsázkou by bylo možno říci, že v tomto smyslu "nadstranickým" vůdcem ghetta byl Hindrich Himmler, aniž by Terezín někdy navštívil. (Himmler se chystal Terezín navštívit na podzim 1942. Jako jeho předvoj měl v ghettu provést inspekci K.H. Frank. Ale kvůli terezínským epedimiím nakonec z plánované cesty sešlo a 7.12.1942 byla až na další odložena. Terezín pro Himmlera i nadále představoval v první řadě prostředek k postupné fyzické likvidaci obětí, na druhé straně také jakousi "mocenskou kartu" při různých pokusech o vyjednávání. 

Berlínská skupina (jejím "mluvčím" byl častý návštěvník ghetta Ernst Moehs, víceméně tlumočník Eichmannových stanovisek), nebyla ve svých špičkách jednotná, protože Eichmannův spolupracovník Rolf Günther se často přikláněl k názorům svého služebně podřízeného bratra Hanse Günthera, vedoucího pražské Ústředny pro židovské vystěhování  (od roku 1942 prejmenované na Zentralamt für Regelung der Judenfrage - Ústřední úřad pro uspořádání žodovské otázky). První a poslední velitelé ghetta, Seidl a Rahm, byli zaměstnanci této ústředny a v Terezíně tak spíše představovali její prodlouženou ruku. 

2. Vězeňská samospráva

Struktura vězeňské samosprávy byla obdobná jako v jiných koncentračních táborech. K jejímu zřízení vedly nacisty dva důvody. Umožňovala jim převést veškerou práci na vězně a pouze kontrolovala, vedla poručovala v ghettu. Druhým, neméně závažným motivem bylo, že udělení jakéhosi přivilegia jedněm na úkor druhých, tedy vytvoření určité hodnostní hierarchie vězňů, povede k vyvolání závisti a posléze i k rozkolu mezi nimi. Tento záměr se skutečně dařil a nacisté z něj uměli profitovat. Neustálý německý důraz na potřebu výkazů, hlášení, statistik a grafů vedl k přebujelému byrokratickému aparátu smosprávy a k papírování. 

Už od přijedu komanda výstavy (Aufbaukommnada) 24.11.1941byli v každé ubikaci určení vedoucí světnic (Zimmerältester). Tvořili skupinu, která měla také svého vedoucího (Gruppenältester). Po přeměně celého města na ghetto (1.7.1942) měl vlastního vedoucího i každý dům (Hausältester). Nevýše stál vedoucí ghetta - židovský starší (Judenältester). Zvláštnost Terezína oproti jiným táborům představoval jakýsi poradní sbor židovského staršího.(Ältestenrat).

Terezínská samospráva měla poměrně širokou působnost a její rozsáhý administrativní aparát odpovídal množství úkolů, které obstarávala. Řešila problémy zásobovací, zdravotnické, technické, otázky výroby, péče o děti a staré atd. Velmi důležité bylo oddělení transportní. V ghettu tak bylo zřízeno několik centrálních oddělení (technické, zdravotnické, vnitřní správy, ubytovací, péče o mládež, hospodářské, produkce, pracovní ústředí), která se dále dělila na pododdělení. Jedním z nejdůležitějších bylo oddělení ústřední evidence, kde byli všichni terezínští vězni úředně podchyceni. V tomto oddělení se sestavovaly i různé seznamy vězňů pro komandaturu a ovšem také transprotní listiny. 

Od transportů - tedy zařazení či nezařazení do některého z nich - se víceméně odvjel život terezínských vězňů. Většina se pochopitelně snažila východním transportům vyhnout, aniž by znala či tušila jejich skutečný "cíl", spíše jen ze strachu z neznáma, z obav opustit to, v čem Terezín představoval alespoň určitou jistotu. Pro mnohé členy samosprávy bylo obtížné a ponižující rozhodovat o zařazení jednotlivých lidí do transportu, případně někoho z transportu reklamovat, a že tato skutečnost vedla k nesmírnému korumpování.

Někteří lidé byli pro samosprávu či pro fungování určitých institucí nezbytných pro provoz Terezína skutečně těžko postradatelní. Jednotliví vedoucí samosprávy proto pořizovali tzv. Kvalifikationslisten (kvalifikační seznamy) lidí, kteří neměli být buď vůbec, nebo alespoń po určitou dobu zařazení do transportů z Terezína. 

Mimoto existovaly také tzv. Ochranné seznamy, které měly stejný účel - chránit ped východními deportacemi. Tyto seznamy byly svojího druhu: "osobní", do nichž směl každý člen rady starších jmenovat určitý počet vězňů, kteří iim takto byli chráněni. Tyto seznamy byly navrhovány radou starších a schvalovány komandaturou. Do tzv. objektových ochranných seznamů navrhovaly "krajanské komise" (jejich počet byl urče počtem všech národností židů, deportovaných do ghetta) ty ze svých krajanů, kteří měli v Terezíně zůstat pokud možno co nejdéle. Tímto způsobem se kadá krajanská komise snažila před deportacemi ochránit své významné představitele, většinou přední osobnosti politického, kulturního a vědeckého života. 

3. Rada starších