Lexikon osob spojených s terezínským ghettem
Hans Günther Adler
Hans Günther Adler (2. července 1910 Praha — 21. srpna 1988 Londýn) byl německy píšící beletrista a vědec. Stal se známým především díky svým historickým, sociologickým, psychologickým či filozofickým studiím o životě v terezínském ghettu. Je autorem trilogie „Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství“, spisu o životě v ghettu Terezín.
Dětství prožil převážně v Praze, kde studoval muzikologii. Po ukončení univerzitních studií pracoval v pražské Uranii. Koncem 30. let žil krátkodobě v Itálii a uvažoval o emigraci do Jižní Ameriky. Do Terezína byl deportován se svojí první ženou ženou Gertrudou Klepetarovou, s níž se seznámil po té, co se vrátil z Itálie, a jejími rodiči v únoru 1942 (Adlerův otec byl deportován se svou druhou ženou do Lodže, duševně nemocná Adlerova matka přišla to Terezína s transportem psychicky postižených). V Terezíně cílevědomě sbíral materiál pro případné vědecké dílo, zároveň nepřestával být umělcem (psal básně). Adler byl v roce 1944 deportován do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Zde zahynula jeho žena, on byl však transportován dál do pobočných táborů Buchenwaldu (Niederorschel a Langenstein-Zwieberge), kde byl v dubnu 1945 osvobozen. Nikdo jiný z rodiny Adlerů nepřežil válku.
Po osvobození se vrátil do Prahy. Změnil si jméno z Hans Günther Adler na H.G. Adler. Hans Günther byl totiž za války vysoce postavený důstojník SS, vedoucí pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví (zástupce Adolfa Eichmanna v Protektorátu Čechy a Morava). Adler nějakou dobu spolupracoval s Přemyslem Pitterem na jeho akci Zámky a působil jako vychovatel opuštěných dětí, které přežily holokaust. Angažoval se také při obnově pražského Židovského muzea.
Adler však záhy pochopil, že v poválečném Československu není pro německy píšícího (ačkoliv česky hovořil plynule a znalost češtiny předvedl E. Canettimu, kterého provázel po Praze v roce 1937) autora mnoho místa. V únoru 1947 odjel na studijní pobyt do Londýna, kde se zasnoubil a poté oženil se svou druhou ženou Bettinou Grossovou. Zde žil až do své smrti jako spisovatel a vědec na volné noze. Za své práce získal několik ocenění (např. švýcarskou cenou Charlese Veillona za román Panorama) a v roce 1973 byl jmenován předsedou PEN klubu německy píšících autorů v cizině
Leo Bäck
Leo Baeck (23. května 1873 - 2. listopadu 1956) byl německý rabín 20. století, učenec a teolog. Působil jako vůdce reformního judaismu ve své rodné zemi i na mezinárodní úrovni a později zastupoval všechny německé Židy během nacistické éry. Po druhé světové válce se usadil v Londýně ve Velké Británii, kde působil jako předseda Světové unie pro progresivní judaismus .
Leo Baeck se stal „čestnou hlavou“ Rady starších ( Judenrat ) v Terezíně. Jako takový byl chráněn před deportacemi a mohl také zachránit své příbuzné před transporty na východ,. Baeck se navíc stal „prominentním“, což znamenalo, že měl lepší ubytování, lepší jídlo a mohl častěji přijímat poštu.
Hannah Arendt ve své knize Eichmann v Jeruzalémě zkoumala židovskou spolupráci s nacistickými úřady během holocaustu a jmenovala Baecka jako jednoho z těch funkcionářů, kteří odepřeli pravdu svým komunitám, které je čekají, a věřili, že je „humánnější“, aby nesli tajemství protože „žít v očekávání smrti plynováním by bylo jen těžší“. Baeck se podle Arendtové také domníval, že existence židovské policejní síly v táborech by „utrpení usnadnila“, zatímco podle jejího názoru se ukázalo, že jsou brutálnější. Osvětimský uprchlík Siegfried Lederer svědčil Baeckovi o táboře smrti, ale Baeck věřil, že odhalení pravdy vězňům v Terezíně by mohlo způsobit „katastrofu“.
Přednášel, působil v mezináboženském dialogu mezi tradičními Židy a křesťany židovského původu , pracoval v oblasti péče o mládež, kterou režíroval od listopadu 1944, a byl přátelský s mnoha funkcionáři . Po osvobození stál v čele Rady starších; posledním Židem byl český komunista Jiří Vogel. Baeckovy přednášky byly připočítány za pomoc vězňům přežít jejich uvěznění. Heinrich F. Liebrecht řekl, že Baeckovy přednášky mu pomohly odhalit prameny síly a přesvědčení, že jeho život měl smysl. "Odtud přišel impulz, aby skutečně vydržel, a víra, že jsme to dokázali."
Až do jeho deportace do Terezína nabídlo mnoho amerických
institucí, že by mu pomohly uniknout válce a přistěhovat se do Spojených států . Leo Baeck odmítl opustit svou komunitu a odmítl nabídky. Přesto se mu podařilo přežít holocaust , i když tři jeho sestry zahynuly v ghettu.
Hans Günther, SS-Sturmbannführer (1906–1945)
Patřil mezi nejdůležitější spolupracovníky Adolfa Eichmanna v protektorátu. V letech 1939–1945
fakticky řídí Ústřednu pro židovské vystěhovalectví v Praze (od srpna 1942 přejmenovanou na
Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě). V Terezíně provádí časté
inspekce, současně je spoluodpovědný za popravy terezínských mužů v lednu a únoru 1942. Je
osobně přítomen při natáčení obou terezínských filmů. Dne 5. května 1945 je spolu se svým bratrem
Rolfem zajat v Hlásné Třebáni a zastřelen při pokusu o útěk.
Olaf Sigismund, SS-Hauptsturmführer (1909–1988)
Narodil se ve Výmaru v rodině gymnaziálního profesora a vyučil se fotografem ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1935 vstupuje do řad bezpečnostní služby (SD) a v rámci referátu pro lidovou kulturu a umění úřadu III C 3 v Hlavním říšském bezpečnostním úřadě v Berlíně je pověřen vybudováním filmové laboratoře. Od roku 1941 se jako kameraman stává reportérem válečného zpravodajství na východní frontě. V listopadu 1942 se objevuje v Terezíně, kde na 16mm film dokumentuje průběh natáčení prvního terezínského filmu. Poslední dny války ho zastihnou jako člena komanda SS, jež 28. dubna 1945 zastřelí pět obyvatel bavorského městečka Altötting, kteří se chtěli vzdát bez boje americké armádě. V roce 1950 je odsouzen k pěti letům vězení.
Irena Dodalová (1900–1989)
Narodila se v rodině učitele židovského náboženství v Praze. V druhé polovině třicátých let společně s Karlem Dodalem zakládá IRE-film, první český filmový ateliér specializovaný na animovaný film. Po neúspěšném pokusu o emigraci za manželem do USA je na základě udání zatčena, vyšetřována a posléze i se svou matkou v červnu 1942 zařazena do transportu do Terezína. Někdy koncem srpna či v září téhož roku zde dostává rozkaz zpracovat synopsi pro dokumentární film o ghettu. Nezkrášlené svědectví, které s dalšími vězni vytvoří, Berlín odmítne a zadá vytvoření nového scénáře. Dodalová je pověřena, aby pod dohledem SS-Obersturmführera Herberta Otta vedla natáčení a aby film také sestříhala. Při tvorbě servisní kopie vynese z kanceláře tajně krabice s výstřižky z filmu, které ukryje v ghettu. Po válce odchází za manželem do New Yorku. Po tříletém pobytu v USA přesídlí do Argentiny, kde pracuje jako filmová režisérka a divadelní pedagožka.
Kurt Gerron, vl. jménem Gerson (1897–1944)
Slavný německý herec a režisér se narodil v rodině bohatého berlínského cukráře. Vystuduje medicínu, věnuje se ale herectví, když vystupuje hlavně v kabaretech a revue. Žebrácká opera a její vstupní píseň Mackie Messer se v jeho podání stává hitem sezóny roku 1928. O dva roky později s jeho partnerkou ve slavném filmu Modrý anděl stává Marlene Dietrichová. V září 1943 je Gerron spolu s rodinou deportován na shromaždiště v amsterodamském divadle Joodsche Schouwburg, odkud přijíždí 26. února 1944 do Terezína. Jako známá osobnost se začleňuje do skupiny tzv. prominentů a aktivně zapojuje se do kulturního života v ghettu. Nacisté využívají jeho jména pro plánovaný druhý terezínský film. Byť v roli režiséra, může Gerron postupem času stále méně ovlivňovat podobu filmu, nemá dokonce možnost vidět jediný natočený záběr. Po ukončení vlastních natáčecích prací je 28. října 1944 stejně jako mnozí další aktéři filmování zařazen do transportu, který končí v plynových komorách vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.
Ivan Vojtěch Frič (1922–2001)
Syn známého etnografa získává po studiích grafické školy v Praze nejprve praxi ve fotoateliéru v Praze a poté ve Zlíně. Na podzim roku 1941 přechází do pražské Aktuality jako střihač a ve volném čase má povoleno pracovat jako kameraman. Na konci roku 1943 je vybrán do skupiny pro natáčení v Terezíně. Během filmování příjezdu holandského transportu v lednu 1944 se mu podaří natočit některé záběry mimo dohled SS a výstřižky z natočeného materiálu tajně vynést. Další výstřižky zajistí na jaře 1945, když pracuje na filmu Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území jako střihač. Po válce působí jako kameraman zpravodajského filmu a řadu let je zaměstnancem Československého armádního filmu.
Benjamin Murmelstein (1905–1989)
Absolvent filozofie a semitských jazyků na vídeňské univerzitě působí od roku 1931 jako rabín židovské náboženské obce ve Vídni a věnuje se pedagogické a vědecké práci. Koncem ledna 1943 je deportován do Terezína, kde se stává druhým zástupcem židovského staršího. Po zavraždění Paula Eppsteina v září 1944 v Malé pevnosti Terezín přebírá vedení rady starších. V rámci svého postavení je jediným vězněm, který se 16. dubna 1945 v Terezíně zúčastní projekce druhého terezínského filmu.
Karel Ančerl - národní umělec
(11. dubna 1908 Tučapy (okres Tábor) – 3. července 1973 Toronto), byl československý dirigent. Nahrávky jeho zpracování děl Dvořákových, Janáčkových, Stravinského, Schönberga, Bartóka, Prokofjeva, Martinů či Kabeláčedodnes ceněny.
Poprvé vystoupil za dirigentský pult v roce 1930, kdy jako své absolventské vystoupení provedl vlastní symfoniettu. Již tehdy prokázal mimořádnou erudici a zralost. Záhy na sebe upozornil i v cizině, když v Mnichově připravil vzorně pro H. Scherchena Hábovu operu Matka, kterou o šestnáct let později uvedl sám v Praze. Na festivalech Společnosti pro soudobou hudbu ve Vídni (1932) a v Amsterdamu (1933) sklidil vynikající kritiky, ale v rozhlase, kam posléze nastoupil, mu ze začátku byla svěřována jen práce režisérská a záskoky v nouzi. Jeden z nich, když ze dne na den převzal dirigování neobyčejně obtížné 3. symfonie Sergeje Prokofjeva, vzbudil všeobecné uznání a vynesl mu pozvání k České filharmonii i na další mezinárodní festival moderní hudby do Barcelony. Stál na prahu velké umělecké kariéry, když do jeho života zasáhla válka. Po obsazení republiky byl propuštěn, pracoval jako lesní dělník poblíž svého rodiště. Gestapem byl uvězněn v Táboře a pak pracoval jako dělník firmy Teerag v Soběslavi. 12.11.1942 byl i s manželkou deportován do Terezína, kde se podílel na hudebních aktivitách, a po dvou letech byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde přišel o rodinu.[zdroj?] Na přelomu zimy a jara roku 1945 absolvoval pochod smrti, který prošel také městem Frýdlant na severu České republiky.[1]
Po skončení války byl nejprve ředitelem nově budované Opery 5. května, poté opět zaměstnancem Československého rozhlasu, tentokrát jako šéfdirigent Symfonického orchestru.
Vrcholné období jeho umělecké činnosti začalo v roce 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie, kterou řídil plných osmnáct let a přivedl ji ke světovému jménu. Ančerl rozšířil její repertoár hlavně o díla klasiků 20. století - Schönberga, Bartóka, Stravinského, Prokofjeva, Brittena a dalších. Věnoval se také dílu Bohuslava Martinů i soudobých českých skladatelů, kteří v tehdejších podmínkách neměli na růžích ustláno. Uvedl Českou filharmonii do světa velkým zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Indie a Japonska (1959)[2] později i do USA a Kanady, koncertoval s ní v řadě evropských zemí a sám byl stále častěji zván jako uznávaný dirigent k nejpřednějším světovým orchestrům. Prohlížíme-li programy těchto vystoupení, neujde nám, že vždy zařazoval i skladby českých autorů a sloužil propagaci české hudby.
Zdokonalení techniky hudebního záznamu a s tím související rozšíření nahrávací činnosti orchestru znamenalo pro něho cestu k nehynoucí slávě. Záhy se jeho nahrávky dočkaly i ocenění prestižními mezinárodními gramofonovými cenami; v reedicích na CD stále oslňují svou technickou dokonalostí a nádhernou zvukovostí.
Co se týče rodinného života, po válce, kdy přišel o manželku a malého syna, se Karel Ančerl podruhé oženil s Hanou Glücklichovou, s níž měl dva syny: Jiřího (* 1946), jehož první manželkou byla konzervatoristka Jindřiška Havlů, a Ivana (* 1948), jenž se v kanadské emigraci oženil s Jette Henriksen. Syn Jiří se ještě v Kanadě rozvedl a později měl, již po návratu do Čech, s novou družkou dvě dcery; zemřel v roce 2000. Druhý syn Ivan, jenž zemřel o několik let dříve v Kanadě, po sobě zanechal syna Nicholase (*1978). Sestřenice Karla Ančerla Markéta Ančerlová žila na Vyšehradě až do své smrti a měla též velký hudební talent, ale po zklamání v 50. letech a po sebevraždě její dcery Markéty (17 let) se odebrala do ústraní, kde se živila jako soukromá učitelka hry na klavír až do své smrti.
Jiří Brady
Jiří Brady se narodil do židovské rodiny Markéty a Karla Bradyových. Měl o tři roky mladší sestru Hanu Bradyovou (1931–1944). V roce 1941 byla jejich matka zatčena gestapem a deportována do Ravensbrücku. V září téhož roku byl zatčen i jejich otec, který byl poslán do Osvětimi, kde v červenci 1942 zahynul. Sourozenci zůstali nakrátko u své tety a strýce (který byl katolík), deportováni byli v květnu 1942 do Terezína. Brady byl v Terezíně na pokoji číslo 1 v objektu L 417, kde byl vydáván časopis Vedem, do kterého občas psal články, a pracoval zde jako instalatér. Sourozenci žili v Terezíně až do podzimu 1944, kdy byli rozděleni a deportováni do koncentračního tábora Auschwitz. Brady byl odvezen 27. září společně s Petrem Ginzem. Hana byla deportována 23. října 1944 a brzy poté zemřela v plynové komoře. Brady byl převezen do pobočného tábora Gliwice, kde pracoval na opravách železničních vozů, odtud dále do Blechhammeru. V lednu 1945 se mu podařilo během pochodu smrti uprchnout. Zůstal na cestě až do května toho roku, kdy se dostal k příbuzným v Novém Městě na Moravě, od kterých se dozvěděl, že jeho rodiče zahynuli.
V roce 1949 využil oficiální možnosti vycestovat do Izraele. Tam však neměl zájem odjet, chtěl cestovat a poznávat svět, proto vystoupil z vlaku ve Vídni. Později, a to v roce 1951, zakotvil v Kanadě. Pomáhal zde dalším emigrantům, s jedním z nich založil úspěšnou instalatérskou firmu. Obhajoval také lidská práva a vydával svědectví o hrůzách holokaustu. V roce 1990 zorganizoval sbírku pro Lidové noviny na koupi nových tiskařských strojů (vybralo se zhruba 100 000 dolarů). V roce 1995 pomohl, aby v USA vyšla kniha Marie Rút Křížkové, Kurta Jiřího Kotouče a Zdeňka Ornesta Je mojí vlastí hradba ghett? (v anglickém překladu We Are Children. Just the Same: Vedem, the Secret Magazine by the Boys of Terezín).
Jiří Brady vystoupil v dokumentárním filmu Hanin kufřík z roku 2009, který pojednává o jeho sestře Haně. V roce 2012 vystoupil v dokumentárním filmu o Petru Ginzovi Poslední let Petra Ginze.
Eliška