Koncentrační tábor Gross-Rosen

Tábor Gross-Rosen vznikl v srpnu 1940 jako pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen. Vězni tábora byli určení k nuceným pracím v místním žulovém dolu, který byl ve vlastnictví podniku SS: DEST. První transport s vězni dorazil 2. srpna. 1.května 1941 se Gross-Rosen dostal statut samostaného koncentračního tábora. V prvních dvou letech byl KT Gross-Rosen  malý "lágr", který byl určet k těžbě u místního kamenolomu. Na základě 12hodinové zničující pracovní době vězňů v kamenolmu, hladu, nekončící zneužívání vězňů a terorizace z řad jednotek SS a kápů, dosáhl tábor velké úmrtnosti. Proto řada vězňů označila tento tábor za jeden z nejhorších a nejpřísnějších. 

Největší rozšířování tábora  Gross-Rosen byly v roce 1944. Změnil se také charakter tohoto koncentračního tábora: vzniklo zhruba dalších 100 pobočných táborů v okolí Dolního Slezska a Sudet. O zmínku stojí hlavně obrovský komplex v Sovích horách, kde vězni budovali tajmé podzemní město, kde měl být pravděpodobně tajný bunkr vedení III. Říše. 

Celkem prošlo koncentračním táborem Gross-Rosen a jeho pobočkami na zhruba 125 000 vězňů. Mezi nimi byli ale také vězni, kteří byli do tábora přivezeni k popravě. (jako např. 2500 sovětských válečných zajatců nebo vězni z evakuovaného koncentračního tábora Auschwitz. K nejpočetnější skupině vězňů patřili Židé, Poláci a občané bývalého Sovětského svazu. 

Přibližný počet obětí KT Gross-Rosen činí zhruba 40 000. Od podzimu 1943 do února 1945 se nacházelo na území tábora "Pracovní výchovný tábor gestapa z Breslau (AEL), kterým zde prošlo na 4 200 vězňů. 

Po válce byl tento prostor vyčištěn. V roce 1953 byl zde postaven pomník dle projektu Adama Prockiho. Od roku 1983 vzniklo muzeum Gross-Rosen. Toto muzeum prezentuje ve svých výstavách dějiny a tragický osud vězňů.